Tento druh zápisu se vyznačuje tím, že mimo sporných stran a mimo povšechného označení sporné věci uvádí také jména osob, které k zapisované dohodě přispěli. Nemyslíme si, že by se bez předem stanovených smírců dohoda vůbec nemohla uskutečnit. Spíše měla jejich účast posílit do budoucna platnost celého zápisu, ponechat vědomí o tom, že každá strana učinila správně vše k obhájení svého práva, a že si ponechala svou čest. Latinsky jsou smírci označováni výrazem „compositores“, od slovesa componere. České nebo německé významové ekvivalenty jsou například „smlúvce“ nebo „schiedleute“.

Ojediněle se ve smírčím řízení setkáváme s uplatněním listin, vydaných osobami, které se aktuálního jednání nezúčastnily, nebyly tedy smírci v pravém slova smyslu, ale vydaly ve prospěch jedné ze stran písemné svědectví.

Tak tomu bylo ve sporu o čest mezi Francem řezníkem a Janem Gauermischlinem (11), který byl usmířen a zapsán do naší knihy v pátek po svátku Obrácení sv. Pavla roku 1443.

František řezník musel poprosit Jana Gauermischlina o prominutí (realiter revocavit et ipsum Iohannem … ut sibi parceret propter deum rogavit). Ten obhajoval svou čest svědectvím listiny opata louckého Přibíka a pana Jošta řečeného Štika (Hecht) z Rosic. V této listině byly vloženy (inserovány) další: pana Archleba z Drahotuš a bývalého podkomořího markrabství Moravského pana Václava z Kukvic.

Ani „odsouzený“ František řezník nepřišel před soud bez listiny. Obhajoval svou čest listinou probošta stejného řádu premonstrátského jakým byl klášter v Louce, Jana probošta kláštera v Kounicích (11).

K zápisům uvedeným v počátečním rozdělení knihy pod hlavičkou „smíry a smlouvy (compositiones et concordiae)“ (10) můžeme přiřadit také smíření Adama mlynáře s manželkou nebohého Jana Škodíka Markétou a všemi jejími a Škodíkovými příbuznými (50).

Adam nešťastně a nechtěně Škodíka zabil. Nyní poprosil Markétu před radou o odpuštění.

Poprosil o svůj život pozůstalé zabitého, nikoliv rychtáře a radní. Pozůstalí zabitého měli před právem přednost rozhodnout o jeho trestu, lépe řečeno o způsobu smíření. Někteří autoři v tom vidí pozůstatek starého nároku krevní msty, nyní usmířené před městským právem.

Odpuštění Adam mlynář dostal. V našem zápisu (50) na zadní stránce devátého listu knihy (f9v) datovaném na svatého Martina 1467, stojí za povšimnutí, že Adam mlynář neprosil jen sám.

Kdyby se za něj, za váhu jeho prosby o odpuštění, nepostavili důvěryhodní zbožní lidé Jan koželuh, Zenón kožišník, Ondřej olejník, Ondřej mlynář z Řeznovic, další mlynář Vaněk z Prštic, jistý Gergel na ulici Široké a jako sedmý Matel sladovník; a kdyby se tři z nich nestali rukojmími Adamových závazků, těžko by dosáhl odpuštění.

Příklad vyrovnání sporu o dědictví. Rovněž se stalo vyrovnání (nebo „narovnání“ bericht) mezi Václavem rychtářem v Jamolicích, jeho dcerou Annou kdysi manželkou zesnulého Mikuláše Schelligena Reitgeba na straně jedné; a paní Klárou matkou téhož nebožtíka Reitgeba na straně druhé (55). Stalo se před současnými pány radními jakožto zástupci zájmu paní Kláry, purkmistrem Jacobem kovářem, Ondřejem Lebuschem, Steffanem bednářem, Mikulášem Leysonem mladším, Václavem Pšenčků a Hanuškem. A tak se v té záležitosti oni z obojí strany bez nucení spolehli na mé (písařovy) pány, že je spravedlivě srovnají (also sie-sew zu beiden seiten deshalben auf meine herren kommen sind-sein und unbezwungen in solcher maas …)

Úřadující radní páni – zde v roli důvěryhodných smírců - ve sporu o dědictví dosáhli jeho narovnání.

Přiměli sporné strany, aby přislíbily zaprvé, že se k sobě budou chovat jako příbuzní a přátelé (snad včetně možných dědických nároků – in solcher maas dass man sie zu beiden seiten am ersten zu gueten freunde gesprochen hat).

Dále je podle ujednání povinen výše zmíněný rychtář Václav z Jamolic se svojí dcerou Annou dát paní Kláře celkem osm kop grošů. O nejbližších Vánocích tak má z této částky vydat dvě kopy, o rok později tři kopy a stejně tak zbylé tři kopy na třetí Vánoce. Vyrovnání o dědictví po Mikuláši Reitgebovi byl také přítomen Hansl Wedarm a starý Listl. Kdyby však paní Klára mezitím umřela, odkazuje s dobrou vůlí případný zbytek splátky ke kostelu.

Obě strany dohody si ji prostě nechaly potvrdit zápisem do této knihy, beze zmínky o nějakém předešlém sporu. Latinsky se zde takový zápis nazývá compositio, concordia, plena concordia.

Tak například (14) potvrzuje Jakub Kašpar, že Bubníkovi plně nahradí peníze, kterými se za něj Bubník zaručil v dále neuvedené záležitosti, až do výše šesti kop grošů: „facta est plena concordia et totalis de alto et basso quod prefatus iacobus caspar promísit ipsi bubnikoni supranotato debitum pecuniale vi sex quas racione fideiussorie pro eo dědit, persolvere et plenarie restituere …“.

Platnost zápisu je vždy pojištěna na samém začátku formulemi typu „předstoupili před nás atd.“ se jmény přísežných radních, nových, někdy i starých, někdy i dalších osob, například oficiálních zástupců celé obce, nebo k tomu delegovaných úředníků (většinou hejtmanů) ze strany vrchnosti.

V tomto případě (14) je dohoda o zaplacení dluhu (compositio pro debito pecuniali), který Bubníkovi vznikl jako ručiteli Jakuba Kašpara (pro debito pecuniali racione fideiussorie, sicut bubnik pro eo promísit) potvrzena už na samém začátku zápisu prostým datem, pak narativem (coram nobis … facta est plena concordia), tedy příběhem o tom, že se před radu dostavili a oznámili svou dohodu, a pak především pečlivě vypsanými jmény všech přísežných aktuální – nové rady, i některých zástupců rady z předešlého roku. Před nimi pak došlo k právnímu aktu: ke slibu, že Jakub Kašpar těch šest kop grošů, které za něho Bubník jako jeho ručitel (racione fideiussorie) zaplatil, Bubníkovi plně vyrovná, ovšem až tehdy, kdy na to bude mít peníze. To bylo obsahem dohody – vzájemná důvěra nebyla porušena (14).

Dohody o stavbách

Dohody o stavbách uzavírali v dobré vůli majitelé sousedících domů soukromě mezi sebou. Do městské knihy si je pak nechávali zapsat na věčnou paměť - proto, že zavazovaly i jejich potomky a všechny budoucí majitele městišť. Každá stavba (byť jen vložení trámu do zdi souseda) totiž znamenala jistý zásah do vlastnictví městských parcel. Tehdy ovšem žádné katastrální úřady nebyly. Předchůdci katastrů budou brzy i v Ivančicích knihy rychtářské, které zatím naše kniha nahrazuje.

Například stavba nového domu byla patrně podnětem k zápisu (35) smlouvy, kterou dobrovolně věčně přenechal řezník Hons Gerenschon ohradu – něm. Fried; část svého dosavadního městiště – budoucímu sousedovi Křišťanu řezníkovi (Hons … hat geben sein frid czwissen dem Cristan Marssen fleischer / frey vnd ledig vngenot), ovšem s podmínkou, že se o stavbu a údržbu ohrady má nadále starat pouze Křišťan Marss řezník s následovníky, a udržovat ji v dobrém stavu jak nejlépe bude moci, nikoliv Hons Gerenschon, který se této povinnosti i za své potomky zbavuje (also das der Hons Gerenschon fleischer / nichts mit dem obgenatnen frid czu schichen hat noch czu pesseren … Sunder der Cristan Marss oder sein nochkomen schullen den Frid pawen vnd beworen …) (35).

Špitál

Městský špitál v době založení naší knihy už existoval, stál před velkou branou na místě dnešního autobusového nádraží.

Záznamům o hospodaření s majetkem městského špitálu byly vyčleněny samostatné stránky až roku 1489 na foliích f93r – f94r: „Níže psaní dlužníci platí špitálu naráz v jednom termínu o svátcích Narození Páně (subscripti censuant hospitali) … (274)“.

Tehdy měl například Křišťan soukeník půjčeno ze špitálních peněz pět kop (300 stříbrných grošů). Z toho se zavázal každoročně ke špitálu odvádět desetiprocentní úrok, tedy půl kopy. Položil za to v záruku svůj dům. Stejně tak se zaručil svým domem (invadiavit domum suam) další dlužník Jiřík-Georgius kovář, a to za stejnou částku pěti kop (274).

Mnohem více – hotových dvacet hřiven grošů (1280 stříbrných grošů) - si mohl dovolit vypůjčit z tohoto špitálního fondu Vavřinec příjmením Rucepryč.

Byl patrně mlynářem a zastavil pánům radním a správci špitálních peněz „ten velký mlýn po pravé straně, kudy se jde do Kounic (invadiavit molendinum magnum, ubi itur in Cunicz)“. Byl tak povinen platit na desetiprocentní úrok o Vánocích ke špitálu dvě hřivny (128 grošů).

Další zde zapsaní věřitelé mohli zaručit opět jen - asi obvyklých - pět kop výpůjčky ze špitálních peněz: Křišťan řezník zvaný Marss rohovým domem ležícím vedle domu Hansla pekaře, na rohu kudy se přichází k městské lázni (invadiavit domum suam acialem penes Hansl pistorem ubi itur ad balneum).

Šimonu Medlovskému už patrně jeho domek na Rybářské ulici mezi Šedalem hrnčířem a Janem Kulhavým jako plná zástava za pět kop vypůjčených špitálních peněz nestačil. Zahrnul do zástavy také svůj vinohrad v hoře Martály, ležící tam zatím „volně a za svobodna“ vedle vinohradu Václava ševce.

Důležité zmínky o špitálu nacházíme často a roztroušeně v ostatních druzích zápisů, už od doby založení knihy: Roku 1446 na neděli Exsurge nechali starosta a ostatní přísežní radní zapsat do knihy vyúčtování dosavadních dluhů-nedoplatků k městské sbírce (debita losungarum) a dluhů ke špitálu. (5)

Všechny nedoplatky byly vyrovnány, pouze měšťan Taischlinus dluží ještě na činži ke špitálu dvě kopy grošů (nebo úrok ze dvou kop grošů ? Petr Fiala). (5)

Další zápisy o špitálních penězích (271) a (272).

Stejně jako měšťané bděli nad majetkem svých sirotků, také ke správě církevních nadací pověřovala aktuální rada důvěryhodného muže, v tomto případě správce špitálních peněz (špitálník), protože špitál nebyl pouze nemocnicí, spíše útulkem pro bídné a bezprizorní. O sirotky se starali na začátku, o staré na konci jejich života. V zápise (313) nacházíme jistého Prokeše v jiné společenské roli, ale s identifikací jako Prokeš špitálník (313). Do špitálu odkazovali měšťané část svého majetku „za spásu duše“, protože rozuměli novozákonním příkazům a podobenstvím.

Je tomu tak v zápisech prvních a posledních poručenství (testamenta, geschaeffte), ve smírech, přestože se nakonec téměř vše sděluje řečí peněz. Nic jiného než tuto řeč peněz, nebo řeč likvidačních sankcí při propouštění provinilců z vězení (o tom jinde), však nemůžeme od městské knihy očekávat.

Očekávání spásy duší, důvěru v platnost odkazů do nebe, vyjádřenou těmito zápisy nebo drobnými odkazy už dnes nemůžeme zpochybnit jakýmikoliv „religionistickými“ argumenty. Lidé prostě věřili, že odkazy peněz, těžce získaných a obhájených jejich prací, mají platnost přesahující jejich pozemský život. Přesahuje i je samy. Ty peníze už neodkazovali (toho si můžeme všimnout) jen za spásu duše testátora a jeho příbuzných na služby zádušních mší někdy umocněných procesím.

Byly odkazovány také obecně za spásu všech duší v očistci, na stavbu chrámů včetně jejich liturgické výbavy (zvony, mešní knihy, ornáty, oltářní obrazy). Také příspěvky na stavbu mostů a veřejných cest bychom snad měli oceňovat nejen pragmaticky.

Zde je třeba upozornit čtenáře, aby si všímali, z jaké autority byla jaká věc (smlouva, dlužní zápis sirotkům, závěť atp.) do naší knihy vepsána, aby se stala zápisem upotřebitelným v případě budoucího sporu.

Sousedské smlouvy o stavbách, smíření ve sporu o čest, závěti, a dokonce i smíření mezi pozůstalými po zabitém člověku a jeho ubijcem můžeme považovat za zápisy vzniklé z autority soukromých osob – sousedů vzájemně si upravujících ohrady jako hranice městišť při nových stavbách, veřejně potupeného měšťana zápisem si pojišťujícího veřejnou omluvu, závěť vzniklá z autority nemocného či umírajícího testátora, smíření zapsané z autority pozůstalých nešťastně zabitého a jeho ubijce atd.

Na mnoha stránkách však není autorem zápisu soukromá osoba nebo skupina soukromých osob, ale samo město jako instituce. Takovými jsou například nejstarší zápisy o odvodu naturálního desátku z vinohradů do pokladny zeměpána-markraběte Moravského, respektive do rukou současného ochránce města pana Vaňka (305); o dluzích všech měšťanů-města jako celku u soukromých osob (298), o splácení těchto dluhů prostřednictvím prodeje-přenechání městských parcel novým osadníkům (3), (4), (8); o vybírání hlavní daně zeměpánu-takzvané městské sbírky (5); o hospodaření městského špitálu atd.

Město jako instituce pečovalo také o několik fondů vzniklých původně jako jednotlivé soukromé odkazy za spásu duše, ale z rozhodnutí celé reprezentace povýšených na nadace nadále podléhající nikoliv soukromým, ale veřejným autoritám, například fond na procesí o svátku Těla a Krve Kristovy, na stavbu a bohoslužbu u sv. Jakuba atd.

Věnujme se zde z této perspektivy fondu na ranní mši, zajištěného dlužními závazky v naší knize již od roku 1462 (366).

Roku 1481 se stalo na radnici ujednání a tato smlouva dobrovolná, svorně uzavřená za účasti všech současných i předešlých rad, městského rychtáře (oficiálně zástupce pána města), a také s účastí představitelů celé městské obce.

Na takový způsob, že žádná budoucí jakákoliv rada, ani celá obec, nesmí toto ujednání rušit (verkehren – zrušit, zvrátit), nýbrž-naopak se má starat o to, aby všechny peníze, které zbožní lidé už odkázali ke kostelu na ranní mši, nebo které peníze budou k ranní mši dále odkazovat (kdo co k ranní mši po tomto ujednání odkáže), aby tam v tom fondu také zůstaly (dass hinfuer kein rath das nicht anders soll verkehren, desgleichen die ganze gemein, sondern alles das geld, was fromme leute zu der bemelten fruehmesse geschaffen haben und hinfuer wer was schaffen wuerde; das soll bei der fruehe messe bleiben und nicht zu (aus)rissen werden). Po dosažení této klíčové dohody, s jistotou, že na to mají dost peněz, se reprezentanti města odvážili stát se fundátory ranní mše a zavázat se platem z jejího fondu knězi Mikuláši. Také na tomto rozhodnutí, totiž že přijmou pana Mikuláše za celebranta ranní mše, se shodli páni ze všech rad i v zastoupení celá obec: Tedy že přijímají pana Mikuláše za kněze sloužícího ranní mši (indem ist her niclas zu einem fruehemesser aufgenommen).

A je povinen sloužit (lesen) tu ranní mši čtyřkrát do týdne, nejdříve dvě mše na oltáři Všech svatých, kterýžto oltář založila Muchapeková , a druhé dvě mše u kteréhokoliv oltáře podle své vlastní vůle (auf dem altare aller heiligen, das gestifft hat die muchapeckin, und die anderen czwei messe soll er lesen auf welchem altare er will). Povinnost ze strany města: Naopak zase držitelé-půjčitelé peněz z toho fondu na ranní mši kteří zde v knize budou dole zapsáni i se svými statky jako zárukou (und die czinsleute die im stattbuch hernach geschrieben stehen mit ihren erben), tito jsou povinni panu knězi celebrantu ranní mše odevzdávat úrok přesně v tom čase a v té chvíli, jak bylo stanoveno (die sollen dem fruemesser czinsen zu rechter ziet und weile) dvakrát v roce, totiž o Vánocích půlku a na svatého Jana druhou půlku činže. A každý tento dole v této knize zapsaný činžovník k ranní mši musí svou částku složit nejdříve pánům na radnici, páni radní ji pak odevzdat dále skrze kostelního otce knězi na ranní mši. Který činžovník k ranní mši by svou povinnost v určený čas a chvíli nesplnil (und welcher czinsmann den czins zu rechter zeit nicht wollte niederlegen), toho mají páni radní bez milosti přinutit, aby odevzdal a zpátky vyplatil činži i s jejím základem.

Poté to mají svěřit-půjčit někomu jinému, kdo bude schopen k ranní mši platit. Kdyby pak došlo k tomu, že se panu Mikulášovi, nyní našemu knězi přijatému na ranní mši, stala tato služba obtížnou, nebo kdyby se to stalo jinému knězi přijatému k této službě našimi pány v budoucnu za celebranta, tehdy ať to má dát pánům radním na vědomí předem čtvrt roku (waere aber sach, dass der dienst dem fruemesser nicht gefiel, oder der andere hinfuer wird aufgenommen von den herren, der soll die herren voran wissen lassen ), kteří nyní jsou nebo budou.

Podobně když se nebude kněz pro ranní mši líbit pánům radním … (když se jim nezalíbí). Mohou to učinit stejně, avšak nesmějí propouštět toho svého leníka bez oprávněné příčiny (und desgleichen die herren, wann ihnen der fruemesser nicht gefiel , die haben einen anderen aufzunehmen als die lehenherren, oder ohne ursach soll man keinem nicht (!) urlaub geben, sonder er wuerde mit einer ursach erfunden (to ukládá lenní právo vůbec – pán nemůže v ničem poškodit svého leníka bez příčiny) Nemohou propustit svého mešníka, aniž by mu prokázali příčinu – nějaké provinění.

A páni radní současní i budoucí, i celá obec města Ivančic, jsou podle tohoto jejich zápisu (wilkur) povinni tento závazek jakožto lenní páni-patroni té ranní mše věrně dodržovat svou povinnost vůči knězi, a také jako patroni té mše nikdy nepřipustit, aby tento vztah byl zrušen a peníze přišly do jiných rukou (und die herren die jetzt sind und hinfuer werden und die ganze gemein sollen die lehenschafft treulich und kraefftiglich in ihren haenden halten ewiglich …) .

Na tom totiž spočívá a padá velká čest či hana každé rady a celého našeho města (wenn es ist der herren und der ganzen gemein ein grosse ehre) .

Pochybnost Petr Fiala: Buď Muchapeková jen odkázala pomíjející peněžní dar, nebo se jednalo o věčnou fundaci, kterou nyní město přebírá, a povyšuje na status patronátu města nad ranní mší, když k tomu ještě spojili dřívější měšťanské odkazy. Ty všechny sloučili do jedné fundace – na ranní mši.

Když roku 1482 zastavil David kolář svůj dům a zahradu ležící na předměstí vedle sladovny Poslíkovy jako záruku za dvacet zlatých, které mu toho roku půjčil slovutný pan Jiřík z Kravař; páni radní si vymínili – vyjali z té záruky, z hodnoty Davidova domu a zahrady, částku pěti hřiven grošů patřících k ranní mši. Za pět hřiven jim patrně už dříve zaručil David kolář.

Když si tedy David půjčoval 20 zlatých, byl jeho majetek jinde nezadlužený – v tehdejší dikci dal dům v zástavu panu Jiříkovi „za svobodné“ – ovšem až na pět hřiven, které si dříve se svolením rady půjčil z fondu na ranní mši.

K vrácení půjčené částky dvaceti zlatých včetně úroku, měl s panem Jiříkem smluvně stanovený termín, takzvaný rok – a to od nejbližšího svátku svatého Jakuba do svatého Jakuba příštího.

„Pakli by k tomu času pan Jiřík svrchupsaný sám nepřijel a komu jinému to poručil k věrné ruce, a (ten jiný) Davida koláře o ten dluh napomínal s panem Jiříkovů dobrú vuólí, tomu (jinému) má David práv býti a platiti“.

Pan Jiřík se tak stal prvním případným náročníkem, kdyby se vyřizovala pozůstalost Davida koláře.

Taková stanovení pořadí byla běžná v podrobnějších testamentech-poručenstvích, protože dědiců bylo často mnoho, výplaty jejich nároků trvaly při nedostatku peněz roky; a tak testátor raději už před smrtí seřadil své dědice do pomyslné štafety. Davidův věřitel slovutný pan Jiřík z Kravař byl tedy první:

„a žádný k tomu erbu první býti nemá než často jmenovaný pan Jiřík, krom pěti hřiven, kteréž páni na tom (erbu – zastaveném statku, páni radní jako správci nadace pro ranní mši) mají a všecka obec. A ty (peníze) přísluší k rané mši k zdejšímu božiemu domu …“

Kaple svatého Jakuba

Počátky kaple svatého Jakuba jsou spojeny se jmény Jana Muchapeka a jeho manželky Uršuly. Byla postavena na vrcholu Nových Hor z odkazu Jana Muchapeka. Když se Uršula znovu provdala za brněnského měšťana, nemohla se vyvázat ze svazku města, aniž by splnila podmínky Muchapekovy závěti.

Na místě dnešní stavby tak byla kolem roku 1480 postavena – asi menší – kaple neznámé podoby. Stala se patrně ihned také poutním místem věřících ze širokého okolí, kteří, jak pověst vypráví, toužili vydat se na pouť do Compostelly, ale nemohli nechat ostatní pracovat a modlit se za ně.

Když Josef Druhý po třech staletích poutí a zbožných odkazů kapli zrušil, když veden svým dobře míněným technokratickým zámyslem převedl všechny nadace klášterů včetně kaplí do jednoho církevního fondu, nezískal si tím sympatie svých jinak poslušných a panovníka uctívajících poddaných. Tak tomu bylo v Ivančicích s kaplí svatého Jakuba.

Jejich projevy víry asi Josef nepochopil. Vyplývaly z důvěry ve staletou praxi, jak to dělali jejich matky a otcové. Nemuseli citovat požadavek zkrášlovat dům boží, aby tím zkrášlili vlastní duši – dokládat to neuměli, ale měli to ve svém srdci. Bourat kapličky může jen bezvěrec. Obyvatelé Ivančic těžko nesli tuto ztrátu.

V této tradici vyrůstal důstojný pán, pan kaplan Tomáš Procházka. Bez něho bychom asi obnovenou kapli navrchu Nových Hor dnes neviděli.

Tomáš Procházka byl také vizionářem: stavba nové kaple na starém místě není jen obnovením původní fundace manželů Muchapekových z konce patnáctého století; a tedy restitucí těch křivd totalitního josefinismu, nikoliv. Je manifestací občanské svobody, včetně svobody stavět si kaple.

Nová stavba kaple nám má ukazovat, že nyní jsme svobodní, dokud si zase tu kapli nezbouráme.

Roku 1490, to pondělí po svatém Martinu (15. listopadu), nechal tehdy úřadující purkmistr Daniel kramář s ostatními přísežnými radními s ním zasedlými v lavicích (na autoritním místě) Hanušem řezníkem, Filipem řezníkem, Kašparem Brněnským, Martinem Prstkou a Janem Munkou zapsat do naší knihy aktuální stav dluhů a dlužníků, kteří si půjčili z nadace ke kapli svatého Jakuba. (295)

Hašek (Haško) si mohl bez úroku ponechat šest kop a 15 grošů, jen do příštích Vánoc. Stačilo mu k tomu postavit Prokeše masaře (řezníka) jako své rukojmí a ručit s ním za ten závazek „společnú rukú“. To znamená, že kdyby Hašek jakkoliv selhal, nastupuje jeho ručitel Prokeš na jeho místo. (296)

Za podobných podmínek – bez úroku, povinen půlku dluhu vrátit do příštích Vánoc a druhou půlku vrátit do fondu o Vánocích následujících – spravoval nadační peníze ke kapli Hanuš mladý Stříbrný. Jeho dluh ke kapli byl však mnohem vyšší: čtyřicet tři kopy grošů. Jako rukojmí „společnú rukú“ už musel mezi lavice postavit a nechat spoluslíbit dva ručitele Jakuba-Jakeše řezníka a Václava Zeydenschwancze.

Závěti (testamenta, poručenstvie, geschaefte) nacházíme v dějinách naší knihy zpočátku jen zařazené mezi ostatní tématické druhy zápisů, až po zápisech týkajících se změn ve vlastnictví městišť (domovních parcel), až po důležitých smírech a dohodách, a mezi smlouvami jiného druhu.

Závětem (poručenstvím) nebylo podle prvotního konceptu v záhlaví stránek ani vyčleněno jejich vlastní místo.

Když pak byly patrně po roce 1460 založeny jiné „knihy“ – knihy rychtářské městské a horenské (dnes bychom řekli katastrální-gruntovní), knihy zajišťující majetek sirotků (knihy sirotčí), knihy židovských dluhů etc. – uvolnily se naše stránky většinou právě pro zápisy závětí, přesněji pěkně řečeno poručenství, kšaftů. Výraz je patrně odvozen ze situace, kdy testátor přikazuje, poroučí v závěti jmenovaným osobám, aby splnili to, co komu nebo kam odkázal.

Postupem času, jak se věcný obsah naší knihy zakládáním jiných městských knih vyprazdňoval, zůstalo mnoho stránek cenného papíru s filigránem volské hlavy prázdných. V zápisech závětí-testamentů-poručenství, roztroušených po všech stránkách od padesátých let 15. století až do konce knihy na počátku 16. století, zachovávají naši písaři běžný kancelářský sled, ve kterém se musí zapsat nejen jméno osoby, která svůj majetek odkazuje, ale – pro budoucí časy – také jména osob, kterým odkazovatel rozhodování o své pozůstalosti svěřil.

Příklad: Jedno z nejstarších testamentů (16) je uvedené vlastním nadpisem „svědectví o poslední vůli Handla řezníka, přítele (příbuzného) Jana sudaře – testamentum ultime voluntatis Handl carnificis amici Iohannis doleatoris“.

Pod tímto nadpisem (16) písař na prvním místě jmenuje poručníka závěti Jiříka řezníka, současného člena rady. Tomu Jiříkovi Handl svěřil určité peníze (čtrnáct kop grošů) s plnou důvěrou, že je vynaloží co nejlépe ke spáse jeho duše (cui Georgio commisit Handl XIIII sexagenas grossorum ad agendum faciendum et exponendum easdem, ubi sibi videretur melius pro salute anime ipsius).

Následuje vyúčtování: Jiřík řezník jako jediný pověřený-poručník Handlovy závěti, nechává zapsat do naší knihy, jak „nejlépe“ pro spásu duše svého bližního, spoluřezníka Handla, ty svěřené peníze vynaložil a co mu zůstalo. Zápis (16) je datován jednak podle kalendáře na svátek evangelisty Lukáše 1447, jednak – a to mělo platnost pečeti – je do budoucna pojištěn jmény v tom roce úřadujících přísežných radních města Ivančic. Poručník Handlovy závěti Jiřík řezník (Georgius carnifex) tehdy nezastával úřad starosty – ten si předávalo šest mužů během jednoho roku – je jmenován na druhém místě za jménem aktuálního purkmistra.

Hlavní zodpovědnost za splnění-uskutečnění vůle odkazovatele ponechávalo ivančické městské právo osobám, které si sám odkazovatel při zdravé mysli dobrovolně přivolal, a učinil je vykonavateli, jinak řečeno poručníky (legitimus conscitus testamentarius (16), testamentarii (89), a pan Bohuniek przigial poczet od porucznikuow (94), a gestly zie by wssieczty smrty sessly y maty, k wierne ruczie gest poruczieno swrchu psanym porucznikom, aby to nalozily k bozymu domu we Wanczicziech (124), vnd des bemeltn geschafft sind dy geschafftlewt der bemelt Martyn Kozyssku vnd der Mathias Gerenschen – poručníky uvedené závěti jsou Martin a Mathias (127)) své závěti.

Mezi poručníky závěti se kromě osob blízkých testátorovi pravidelně jmenují aktuální přísežní nebo členové předešlé-staré rady nebo úřadující rychtář. Volbu poručníků závěti můžeme jen tušit: osobní přítel, člen stejného cechu nebo řemesla, někdy i hospodář statku, ve kterém umírající sloužil nebo dožíval.

Tito muži-poručníci byli povinni jednak poslední vůli zveřejnit, jednak se zaručit za její naplnění.

Zveřejnit poručenství mohli až po uplynutí třiceti dnů od data, kdy jim bylo svěřeno. Termín „třiceti dnů“ vytýkají naše zápisy – zdá se - jako specialitu, jako výsadu městského práva ivančického. Pro srovnání: Poddanské městečko olomouckých biskupů Modřice, které se v raném novověku také těšilo právem svobodného odkazu, si „podle práva města“ zakládalo zase na zásadě, že vždy po smrti hospodáře připadne jeho vdově plná třetina pozůstalého majetku (samozřejmě pokud měla s hospodářem děti). V modřických knihách (až od roku 1515) tak snad proto získáváme mnohem víc údajů – celkové ocenění pozůstalostí, které v naší ivančické knize postrádáme.

Pořízení – poručenství majetku mohlo být vloženo přímo do rukou aktuální městské rady.

Sirotci a sirotčí peníze

Pojištění majetku sirotků vyplývalo přirozeně z ustanovení závětí, popřípadě z následných dohod mezi příbuznými závětníka (testátora).

Samostatné zápisy pořízené výhradně k pojištění majetku sirotka jsou výjimečné.

Například na přední stránce dvacátého listu naší knihy (f20r) čteme (98), že v roce 1485 předložil tehdejší rychtář Munka svým tehdejším pánům na radnici vyúčtování o své dosavadní správě sirotčího majetku.

V dožádané přítomnosti tří nejvyšších krumlovských úředníků – purkrabího na hradě Krumlově pana Jiříka z Lomnice, hofrychtéře panoše Bohunka z Mysločovic a blíže nejmenovaného nejvyššího písaře, pověřeného správou vrchnostenských financí – nechávají rada i pověřenci pána města zapsat do naší knihy (98), že sirotkovi po Matúši Sralovi zůstává jeho poručník dlužen sto třicet kop grošů.

Dalším bodem zápisu (98) je slib rychtáře Munky, že o nejbližších Vánocích 1485 složí tuto částku jako sirotčí peníze v hotovosti „k věrné ruce“ radě a ostatním poručníkům, kteří se starali o jiná vyplnění závěti otce sirotka.

Vosk

Značné objemy včelího vosku byly věnovány příležitostně přímo kostelům, nebo odkazovány do cechů formou zádušních darů v posledních poručenstvích. Prostřednictvím cechovních bratrstev – v Ivančicích jmenovitě soukeníků, kopáčů a cechu vdov – pak byly dary vosku odevzdávány kostelním hospodářům, aby ten vosk prosvětloval posvátné prostory.

Tam se nedalo svítit loučemi nasáklými smolou, jak tomu bylo ve světnicích domů, mimo malých olejových lampiček.

Když dnes vstupujeme do gotických chrámů, působí na nás už jen jejich vznešená architektura. Bílé, našedlé plochy nechávají vyniknout pilířům, patkám, žebrovím a klenákům kleneb. Dříve však byly všechny plochy barevné. Potřebovaly mnoho světla, mnoho vosku.

Těžko si umíme představit, jak silně i v interiéru chrámu Naší Paní v Ivančicích poutaly zraky věřících všechny ty obrazy na omítce, na plochách dnes vyprázdněných, ta barevnost i profilovaných částí kleneb.

Klenby, ploché stěny, oltáře, sochy na oltářích, deskové obrazy. Vše zářilo barvami, osvětlené voskem.

Zatímco sluch jímala hudba (varhany, zpěv), kterou se při liturgii odívá i slovo boží, čichu šla vstříc vůně vosku a kadidla.

Dar třiceti funtů vosku rozdělený napůl do kostelů v Ivančicích a v Krhově, pomohl Adamovi mlynáři, nešťastnému ubijci nebohého Jana Škodíka, aby si mohl od Škodíkovy ženy vyprosit rituální smíření, a - kromě jiného podobného daru sukna chudým lidem; kromě dalších právních závazků vzájemného ručení (50) - podmíněné odpuštění deliktu. Vosk zde pomáhá mlynáři Adamovi zachovat si čest a život (50).

Voskové zahrady

Vosk nepřicházel do kostela jen cestou takových rituálních odkazů, ze soukromých příspěvků kajícníků a testátorů, zvyšujících šance duší v očistci.

Patrně důležitější byl pravidelný přísun vosku z pronájmu farních zahrad – podobnou praxi můžeme ještě podrobněji dokumentovat i v Modřicích – svěřovaných na vymezenou dobu farníkům, aby zde včelařili. Při cestě k mostu přes Jihlavu do Němčic ležela velká plocha takových zahrad, jejichž nájemci odváděli ke kostelu Panny Marie činži výhradně ve formě vosku.

První je v naší městské knize zaznamenána roku 1454. Tehdy složila jistá paní (vdova?) Barbara do rukou konšelů v hotovosti jednu hřivnu – šedesát čtyři grošů – aby se touto jednorázovou platbou vykoupila z povinnosti odvádět ze své zahrady každoročně do kostela jeden funt vosku, tedy za užívání jedné kostelní zahrady (21). Vidíme tak, že patnáct funtů vosku za duši zabitého Škodíka, daných jeho pozůstalým kvůli smíru s mlynářem Adamem, mělo vysokou cenu.

Paní Barbara Nempczin (21) pak mohla bezplatně užívat voskovou zahradu až do své smrti.

Nyní docházíme k důvodu, proč byl tento zápis (21) vlastně pořízen. Konšelé si nechali zapsat její přivolení, že po Barbořině smrti zůstane všechno při starém. Zahrada se vrátí ke kostelu, budoucí nájemce je povinen dávat jeden funt vosku jako za starodávna.